Kauza Štefánik

IlustráciaV Čechách stále panuje představa, že první Československá republika byl málem ráj na zemi, všechno fungovalo jak fungovat má, byl blahobyt, tvrdá měna, lidé byli k sobě dobří a upřímní, a nade vším tím vládl usměvavý starý pan profesor, tatíček Masaryk. Tak tuhle falešnou legendu o předválečné lžidemokracii a jejího diktátora Masaryka nám stále pořád vnucují média; využívají známého psychologického jevu, že lidé mají tendenci vidět v minulosti všechno dobré a zlé zapomenout, a tím snadněji dochází k manipulaci veřejného mínění, zejména s ohledem na historii. V Čechách, jsme v posledním čase trochu neprozřetelně pootevřeli skříň s kostlivci. A protože se jich na nás ze skříně najednou vyvalilo velké množství, honem jsme přibouchli dveře skříně, aby náhodou některý kostlivec nevypadl, a tváříme se dál pořád jakoby nic.

Kdyby se skutečně začaly otevírat archívy a národ by byl zpraven podle pravdivých historických faktech o tzv. první republice, které mu byly historiky všech režimů v ČSR úmyslně zamlčované, většina národa by tato pravdivá fakta odmítla jako falsum. Tak hluboce je národ zmanipulován, tak hluboce věří lži. Svoje také zavinila čtyřicetiletá existence bolševismu zejména v Čechách; Slováci měli během druhé světové války svůj svobodný stát a z něj morálně a duchovně čerpali v období bolševické nadvlády, a jisté národovecké kruhy Slovenska se na jeho kulturní a sociální poselství snaží i nyní navázat. My, Češi, jsme nic takového neměli, proto jsme si v době bolševického režimu první republiku idealizovali a vzývali ji, jako nějaké pohádkové království. A tatíčka Masaryka jako nějakého dobrotivého dědečka.

V současnosti lidé pějící ódy na první republiku v naprosté většině na prvém místě připomínají vysoký morální stav tehdejšího českého národa, jeho lásku k vlasti a chuť tuto vlast bránit se zbraní v ruce. To je sice všechno pravda, ale je třeba vědět, že tento stav morálních kvalit prvorepublikového národa nespadl s nebe. Generace tehdejšího dospělého obyvatelstva v Čechách, získala vzdělání a mravní průpravu ve školách blahých časů rakouské monarchie. Tehdy se ve výchově kladl důraz na autoritu Boží, na autoritu J.M.Císaře rakouského a českého krále s Boží milostí nám daného, na klasickou rodinu, příslušnost k národu spojenou s patřičnou hrdostí na svůj národ; ctila se autorita k otcům a starým lidem. To všechno a mnohé jiné od dob baroka sedimentovalo lidem v genech a postupně utvářelo morální vědomí Čechů třicátých let dvacátého století. Pak se nelze divit, že i ve změněných poměrech více méně sekulárního státu první republiky, která svým pojetím libertinismu šla ostře proti výše zmíněné mravní výchově národa, lidé v praktických otázkách nedokázali jít proti své věky osvědčené výchově, tudíž proti svému svědomí. Tak jak národ tyto morálně duchovní hodnoty pracně staletími získal – lze bez nadsázky říci, že to bylo dědictví baroka a blahodárné péče otců Jezuitů – tak je ovšem v průběhu času ztratil; pro pozdější mocipány v Čechách se duchovně morální hodnoty českého národa staly nepotřebným brakem a jako takový byl hozen na smetiště. A jestli náhodou dneska v Čechách najdete někde mravně se chovajícího člověka, tak je to reziduum minulosti, jež časem zmizí.

Matice slovenská v Martině, na Slovensku, vydala druhé, doplněné vydání obsáhlé knihy s názvem „Kauza Štefánik“ od Emila Karola Kautského. Autor, politický exulant, vrátil se na Slovensko jedině proto, aby odhalil a zveřejnil fakta o zločinu „ukončení letu“ letounu s M.R.Štefánikem nad Bratislavou dne 4.5.1919.

Autor na základě vytěžení z fondů zejména Masarykova archívu na Invalidovně v Praze v roce 1994, vojenských archívních materiálů, z různých universitních knihoven Evropy apod., dochází k jednoznačnému závěru, že „ukončení letu“ letadla Caproni, letícího z italského města Udine s generálem M.R.Štefánikem a s dalšími třemi italskými důstojníky v květnu v roce 1919, bylo na příkaz nejvyšších míst, konkrétně Beneše. Masarykovi se smrtí M.R.Š. ulehčila pozice na Slovensku, neboť Štefánik chtěl a stále v exilu prosazoval autonomii pro slovenský národ a dožadoval se dodržení dohod, k nimž se Masaryk s Benešem zavázali. Přání M.R.Štefánika bylo v příkrém rozporu s Masarykovou a Benešovou koncepcí – oba dva napojeni na sionistické hnutí v Americe – prosazovali tzv. československý národ a tím absorbování Slováků do jednoho politického národa. Generál Štefánik byl v té době v exilových kruzích v USA , v Itálii a zejména ve Francii velice známá osobnost, jen tak ho přejít nešlo. Byl to ostatně on, Štefánik, který Beneše a posléze i Masaryka uvedl do nejvyšší francouzské společnosti a seznámil je tak s vlivnými lidmi, kteří byli nakloněni českému exilovému odboji. Ano, jednalo se o lóži Velkého francouzského orientu, jejíž členem byl i Štefánik, leč Štefánik byl zároveň velký vlastenec, v jeho prioritách byl slovenský národ na prvním místě.

Na jiném místě knihy je pěkně popsaná činnost Masaryka, vlastně jako agenta sionismu, jenž dělal všechno pro to, aby čs.legie v Rusku nebojovali proti bolševikům – přesně podle instrukcí Světového sionistického kongresu – a naše legie se musely stáhnout do Vladivostoku a pak loděmi domů. Už tehdy došlo k vážným rozporům mezi ním a generálem Gajdou, který byl rozhodným odpůrcem bolševismu – však mu to tatíček Masaryk nezapomněl…!

Poslední půl rok Štefánikova života byl velice hektický a navíc se dočkal od Masaryka hořkého zklamání. Autor poukazuje na okolnost, že Masaryk nejdříve Štefánikovi slíbil v budoucí vládě post ministra obrany, posléze tento post dostal Klofáč – muž 28.října – a Štefánik zůstal najednou bez funkce, stala se z něj vlastně soukromá osoba. Docházelo také k tvrdým rozporům mezi ním a Benešem; Štefánik veřejně napadl Beneše z defraudace mnoha set tisíc franků, jež byly určené na odboj a které měl Beneš prohrát v kasinu, a slíbil vše přešetřit soudem až v republice. Navíc se veřejně dožadoval postu vicepresidenta na Slovensku, neboť se domníval – a dohoda v Clevelandu ze dne 22.října 1915 hovoří jasnou řečí – že Slovensko bude mít v rámci Česko-slovenska autonomii. V tomto rozpoložení odlétal domů, do své vlasti…

V dalších kapitolách knihy autor pěknou, měkkou slovenštinou líčí příběh Karla Kramáře, předsedy Národní demokratické strany a prvního předsedy vlády ČSR; Radoly Gajdy, generála čs.legií v Rusku, který byl posléze přičiněním T.G.M. vyloučený z armády ČSR; dále pak Aloise Rašína, prvního ministra financí ČSR, a jiné postavy a význačné osobnosti první republiky, mezi nimi také K.Čapka. Na základě nepřímých důkazů autor E.Kautský dokazuje, že atentát spáchaný na K. Kramáře 8.ledna 1919 lze pokládat za čin, jehož nitky vedou k Benešovi a Masarykovi. Rovněž tak rozkrývání obskurních okolnosti atentátu na A.Rašína ukazují na jeho pravé strůjce, jež stáli v pozadí a celou akci řídili – opět Beneš!

Autor knihy rozkrývá Beneše coby nebezpečného filobolševika a cituje z dopisu, který Beneš poslal z emigrace roku 1938 K.Čapkovi: „…Nemyslete si, že se vzdávám. Nikdy! Ale jsem přesvědčený, že proces, který uvedl do života v roku 1917 Sovětský svaz a který jsme konec konců i my podporovali neskončí v marasmu, ale ve vítězství té světové třídy, která má nejvíc povinností, tak jako tak získá pro sebe nejvíc práv…“ Tato slova, domnívám se, stačí sama o sobě, abychom si udělali obrázek o charakteru presidenta- budovatele.

Na závěr citujme Štefánikova slova, která napsal v jednom ze svých četných dopisů na adresu národa:

„My nesmieme šľachtu demokratizovať, ale národ aristokratizovať. Moj otecko povedal, že šľachticom sa člověk nerodí, šľachticom sa stáva. Národ musí dospieť k šlechtictvu usilovnou a poctivou prácou.“

Kniha „Kauza Štefánik“ sotva kdy vyjde v českém překladu a už vůbec ne v renomovaných nakladatelských domů; lze ji ale objednat na www.vydavatel.sk.

Ladislav Malý

Zdroj: www.narodnisjednoceni.cz