Na stráž!

Uplynulo dvacet let od rozdělení Československa, a domnívám se, že tohle výročí stojí za pár slov. Srovnávám-li pozitiva a negativa našeho slavného sametového „převratu“, tak jednoznačně vidím jen jedno jediné pozitivum, a sice právě ono rozdělení bývalé republiky. Všechno ostatní, jako například rychlý a totální průnik sionistické ideologie do Československa, kamuflující se takzvanou svobodou jedince, rozkradení téměř všeho národního majetku, bezbřehá privatizace všeho myslitelného i nemyslitelného, pauperizace miliónů do té doby slušně žijících lidí, posléze napojení do socialistického svazku zvané evropská unie a mnoho jiného, vyznívá jasně v neprospěch národa, jeho života a jeho dalšího rozvoje. Vyčnívá jenom jedna dobrá stránka „převratu“: rozdělení republiky na dva samostatné státy, tedy osamostatnění Slovenska.

Podobně jako v Čechách, tak i na Slovensku, veškerý společenský, politický a ekonomický život ovládly globalistické sionistické síly, jež spolu s domácími kolaboranty měly už předem připravený scénář budoucího společenského života Slováků. A tak proběhla vlna rozkrádání národního majetku, privatizace i padnutí širokých vrstev slovenského lidu do bídy a živoření. Začala se budovat sekulární liberální demokracie, tolik svým pojetím vzdálená slovenskému lidu, v jehož duši se kdesi skrývá touha po svobodě a samostatnosti, silný národní prvek, láska k vlasti a víra v Boha. Pravda, ta poslední hodnota byla v průběhu dvacátého století, zejména v jeho druhé půlce silně otřesena, leč pořád jsou na tom Slováci lépe než Češi.

Podívejme se ve zkratce zpět. Slovensko se ústy své inteligence v Martinské deklaraci na sklonku první světové války přihlásilo do svazku s Čechy; totéž učinili Slováci v Americe vyjádřením v Pittsburgské dohodě v roce 1918, v níž se dokonce Slovákům slibuje po deseti letech autonomie. Leč pražská vláda se na Slovensko dívala jako na dobyté území a na Slováky jako na někoho, komu je třeba cosi stále přikazovat. A tak prvotní nadšení vystřídala frustrace, zejména když byl nad bratislavským letištěm českými vojáky sestřelen letoun s M.R.Štefánikem, slovenským patriotem, usilující o autonomii pro Slováky, čímž se pražská vláda zbavila jednoho z nejdůležitějších a nejváženějších oponentů. Poté, co nesplnila svůj závazek z Pittsburgu, veřejně a s odvahou vystoupila slovenská Lidová strana vedená A.Hlinkou se svým autonomistickým programem – viz Nitra 1933.

O poznání hůře na tom byli Sudetští Němci, kteří jako národnostní menšina v Československu neměli vůbec žádná práva. Za to Židům v nově utvořeném státě byla oficiálně přiznána národnost, a vidíme je všude na vyšších postech ekonomického i státního aparátu.

Nemám v úmyslu popisovat historii Slováků v Československu, to dělají jiní. Spíše je třeba si všimnout jistých mravních a duchovních konstant slovenského národa, vycházet z nich a snažit se na nich stavět budoucnost.

Tisíciletá kultura slovenského národa se identifikuje s křesťanstvím. Křesťanství přineslo na Velkou Moravu, s níž byl tehdejší slovenský lid spojen, ba tvořil její dominantní část, kulturu a mravní řád, opírající se o příkazy Ježíše Krista. Postupně se tak konstituoval státní celek, jehož slibný rozvoj přervaly vnitřní rozpory i vnější nájezdy tehdy divokých Maďarů. Na troskách Velké Moravy však zůstal lid, jehož devízou do budoucna byla integrující křesťanská víra, kolem níž se konstituoval národ, a která tvořila jeho dennodenní duchovní pokrm. Je velkým omylem současných politiků z tzv. pravicového spektra myslet si, že národ lze stavět na pohanském základu. Národ netvoří jenom jeho řeč, kultura, zvyky, pospolitost, nýbrž musí mít duchovní základnu, a tou je u národa Slovenského nepochybně křesťanství. Bez Krista nelze dělat nic – tedy nic pozitivního! Mohu-li si dovolit malou metaforu, tak existenci národa v éře křesťanství dle Kristova vyjádření, lze přirovnat ke kříži: jeho duchovní podstata vertikálně transcenduje a je zakotvena v Bohu; zatímco běžný dennodenní život národa tvoří jeho horizontálu. Ale jedno nelze odpojit od druhého, obě jsou spojeny korpusem Kristovým – vzpomeňme na slova našeho Spasitele: Co je císařovo, dejte císaři, co je Božího dejte Bohu! A chce-li někdo budovat národní stát, tak jedině na této skále!

Spravedlivá a nenásilná iredenta Slováků vůči pražské vládě během první republiky byla nakonec korunována úspěchem – vytvořením 14.března 1939 prvního svobodného Slovenska v jeho tisícileté historii.

Po druhé světové válce byli Slováci komunisty soustavně manipulováni směrem k pohanství, tedy systematickému odkřesťanštění a odnárodňování. Nelze se tedy divit, že když po více než čtyřiceti letech, kdy Slováci opět získali svobodu, zůstalo věrno Kristu jen nepatrné procento Slováků. Mladá generace z drtivé většiny zůstala křesťanstvím nedotčena, což je mimochodem krutou obžalobou jejich rodičů. Je mi smutno, když vidím mladé lidi z různých opozičních skupin a politických stran, jak horují pro národ, ale Bůh je jim cizí. Totéž lze spatřit i v jiných zemích, ale na Slovensku – vzhledem k duši Slováka – je to jev zvlášť paradoxní.

A právě tady je třeba si uvědomit, že první Slovenský svobodný stát stál na pevné skále křesťanství, sociální spravedlnosti pro všechny, a národního rozvoje Slováků. Podobně jako ponorná řeka Styx, skrytá před lidskými zraky, nacházející se v hloubce pod zemským povrchem, jejíž nepatrnou část lze spatřit v jeskyni Domica, rovněž tak jsou v genech věřících Slováků ukryty vzpomínky na svůj první svobodný stát. Jde o to, aby tyto vzpomínky vytryskly na povrch, staly se Slovákům jejich oporou a zbraní, aby svým světlem osvěcovaly okolí a staly se pochodní svobody pro ostatní, váhající.

Startem pro poválečné brutální odkřesťanštění slovenského národa byla bezpochyby justiční vražda prvního slovenského presidenta Mons. Jozefa Tisa. Jeho smrt má na svědomí samozvaný český president E.Beneš, který mu odmítl dát milost a nechal ho popravit pro jeho údajné válečné zločiny. Věřím, že přijde doba, kdy skutečná pravda vyjde najevo a pan president J.Tiso bude před historií rehabilitován. Zatímco samozvaný český president Beneš bude „vykopán, a hozen na smetiště“!

V očích mnoha Slováků se už tak stalo dávno, je jen třeba zesílit úsilí veřejnosti, a zejména odborníků, historiků, právníků i teologů. Postava Mons. J. Tisa, jeho duchovní a politické přesvědčení nebylo v žádném rozporu se slovenskou duší, naopak, jeho přesvědčení vycházelo z prastarých tradic Slováků, jejich kultury a náboženského cítění. Odkaz Mons. J.Tisa stmeluje národ svým poukazem na práci a život v Bohu a v lásce k vlasti – to by současná generace Slováků měla mít stále na paměti. Právem jsou katolicky věřící Slováci na svého prvního pana presidenta hrdi! Mons.Jozef Tiso je mučedník Slovenského národa!

V této souvislosti vidím jako prvořadý úkol zesílit úsilí o jeho politickou a společenskou rehabilitaci. Slováci by si měli uvědomit, co pro ně postava Mons. J.Tisa znamená; je třeba studovat jeho odkaz, a zejména slovenské mládeži jeho pozitivní dějinnou postavu připomínat. V tomto směru vytvářet na státní moc neustálý tlak, ať už formou demonstrací, petic a třeba i osobních dopisů představitelům režimu. To v oblasti sekulární.

V rovině náboženské je třeba usilovat o jeho povýšení na oltář. Vytvořit – jestli už není – při Slovenské biskupské konferenci komisi pro svatořečení, která by podrobně vyšetřila všechno dění kolem Mons. Jozefa Tisa a doporučila ho posléze Římu k blahořečení. K tomu je ovšem třeba stmelit všechny síly slovenského lidu – tedy aspoň ty, jimž osud slovenského národa není lhostejný – snažit se o sjednocení všech politických, veřejných i společenských skupin a stran s cílem vytvářet tlak na SBK, aby v těchto intencích konala. Zkušenost nám říká, že bez tlaku zdola se nepohne nic. Mocenské struktury, ať už státní či církevní, si libují v dosaženém, brání svoje zateplené pelíšky a obrňují se proti veřejnosti, která ruší jejich klid.

Je zde ještě jedna rovina, řekněme osobní: Každý katolicky věřící Slovák by se měl často – nejlépe denně – modlit za rehabilitaci a blahořečení mučedníka Mons.J.Tisa. Obrátit se o pomoc k Bohu, neboť v Jeho rukou je veškerý náš život a touhy. S tím také souvisejí různé osobní poutě na mariánská promodlená místa, a rovněž i jiné osobní oběti zasvěcené Mons. J. Tisovi.

Ale znovu opakuji: dennodenně hovořit na veřejnosti o prvním svobodném Slovenském státu, jeho politické a státní struktuře, o jeho ekonomické a sociální politice, o blahobytu tehdejšího jeho lidu. Je třeba informovat – třeba zatím pomocí internetu – především tu část veřejnosti, tedy ty, kteří jsou stále v zajetí bezvěrectví, ba dokonce podali prst satanu. Na státní sdělovací prostředky se nelze spoléhat, ty jsou v rukou sionistů, a ti nemají zájem o slovenský národ, natožpak o blahořečení J. Tisa. Jsem přesvědčen, že teprve až Mons. J.Tiso bude rehabilitován a posléze blahořečen, tak na Slovensku se „pohnou ledy“.

O poznání hůře jsou na tom Češi. Dneska i Morava. V Čechách se zednářům podařilo během zhruba posledních dvou století lidem dokonale znechutit křesťanství, odvrátit je v běžném životě od Boha. Národ rozbili morálně i duchovně na padrť. Vinu ovšem na tom nese i katolická církev, která nedokázala čelit nástupu zednářských rozkladných sil. Od dob heretického husitismu, měli k tomu zednáři v českém prostředí zkypřenou půdu; a tak vedle pšenice sázeli i koukol – a v zahradě Hospodinově vyrostlo jedovaté bílí.

Čechům chybí prožitá životní zkušenost v autenticky pravicovém politickém konzervativním systému, hodnotově zakotveném v křesťanství, jaký byl na Slovensku. Češi prostě nebyli a nejsou schopni v moderních dějinách své existence podobný systém vygenerovat. Ten půlrok tzv. druhé republiky, byla krátká epizoda dějin, kterou navíc režírovali opět zednáři, a pak nacisté přervali okupací. Nejlépe se Čechům dařilo v druhé půlce devatenáctého století v rámci Rakousko-Uherské říše, kdy ovšem měli nad sebou Vídeň. Tehdy, díky šťastné symbióze s Němci v rámci Rakouska, jsme zaznamenali tak prudký kulturní, společenský a ekonomický rozvoj, jež nás vyzdvihl na úroveň standardních evropských, technicky a kulturně vyspělých národů, z čehož vlastně dodnes žijeme – odmyslíme-li si ovšem v tehdejší společnosti všudypřítomné latentní rakovinné bujení antikatolicismu.

Podle všech relevantních ukazatelů posuzující duchovní rozměr současných Čechů, lze oprávněně říci, že český národ je z více než sedmdesáti procent složen z lidí s antikřesťanským myšlením, typu páně Zdeňka Mahlera či Jany Procházkové. Jedovatého bílí je prostě tolik, že myslet na nějaký projekt ozdravného procesu, jakousi reevangelizaci národa – kterou stejně církev po II.Vatikánu odmítá – je krajně iluzorní.

Nezbývá, než čekat na Pána žně, který přijde, všechno co vzrostlo pokosí, sesbírá, roztřídí, úrodu odveze do stodol, a jedovaté bílí dá na hromadu a spálí.

Ladislav Malý, Praha, listopad 2012