Slovenské referendum

Prinášame Vám zaujímavý článok z pera českého autora Ladislava Malého k téme posledných dní. Upozorňujeme najmä na autorovu výstižnú reflexiu morálneho úpadku v kotexte spoločensko-politického vývoja minulých desaťroči a vyzdvihujeme načrtnuté piliere jediného možného spôsobu boja proti liberalizmu v duchu hesla „Bez Boha totiž nelze dělat nic“.

Mnozí z nás, a já s nimi, jsou nepříjemně překvapeni s výsledkem referenda na Slovensku. Počítal jsem, že k urnám přijde aspoň kolem 50% obyvatelstva, čímž by referendum bylo nejen platné, ale výsledek by byl pro národní a konzervativní síly úspěšný. Bohužel na pozitivní výsledek musíme zapomenout. Je to jasné vítězství sil, jimž jde o totální rozbití rodiny a národa; odvažuji se říct, že v tomhle referendu vyhrál Satan. Dočasně ovšem. Špatně skrývaná radost v českých komentářích a také slovenskými sionisty ovládaných médiích je více než patrná a hovoří za všechno.

Na špatném výsledku referenda, který negativně ovlivní i psychický stav okolních národů, si můžeme také ozřejmit, jaká je hloubka morálního úpadku v slovenské společnosti. Od blahých časů prvního Slovenského státu, vedeného Mons. J. Tisem, kdy Slovensko a slovenský lid dával příklad víry v Boha celé Evropě, kdy křesťanská morálka byla pevně zakotvená v duši národa, uplynulo více jak 70 let. Za třetí Československé republiky vedené uzurpátorem moci a zločincem v jedné osobě, E. Benešem, začala na Slovensku devastace duše i těla slovenského národa. Ta pak pokračovala za vlády komunistů. Nejagresívnější komunistický zločinec, Gustáv Husák, svoji zločineckou povahu projevil hned zkraje v únorovém komunistickém puči, kdy ještě v Praze nebylo nic hotového: Z Poverenictva vlády v Bratislavě nechal policejním násilím vyhodit poslance z Demokratické strany, kteří ale tvořili většinu Poverenictva! V letech padesátých pak zrušil řecko-katolickou církev, jejího biskupa Gojdiče nechali komunisté v žaláři umřít hlady, a její majetek převedl do pochopitelně zglajchšaltované pravoslavné církve, která v té době pod patronací komunistické policie slavila na Slovensku svůj zenit. Pravoslavná církev proto, poněvadž zde byly konotace na Sovětský svaz, konkrétně Rusko. A tenkrát všechno ruské bylo komunisty adorováno, asi jako dneska adorují sionisté „lidská práva“ made in USA. A u toho nezůstalo. Likvidací „nepotřebných“ katolických kostelů, zavíráním kněží a biskupů do koncentračních táborů, rozkrádáním majetku katolické církve, komunisté na Slovensku systematicky církev likvidovali. Ve školách se vedla jenom výuka v duchu materialismu a darwinovské lžiteorie o vývoji druhů. Vyrůstala generace, infikovaná jedem marxismu, tedy už jiným myšlením než je křesťanství a jeho filosofie. Neomaleným způsobem se začala z oficiálních míst a jimi řízených médií dehonestovat vláda prvního svobodného Slovenska, každé plivnutí na památku Mons. Tisa, zvražděného benešovskou justicí, bylo přijatelné. Těmito hrubými způsoby se pomalu a jistě měnil i charakter národa. U Slováků ovšem – na rozdíl od Čechů – zůstalo aspoň národní cítění, které se famózně projevilo zkraje devadesátých let, a které slavilo úspěch.

Slovenské referendum také ukázalo, resp. mělo by nám, národoveckým a konzervativním silám ukázat, že poukazování na národní myšlenku a na té jenom stát, prostě nestačí. Kromě národního myšlení a vlastenectví je ještě třeba cosi jiného přidat navíc. A co to má být? Je to víra v Boha, skutečně a denně prožívané náboženství! Ideu křesťanské morálky a sociálního cítění je nutné zakomponovat do programu politických stran, nazývajících samy sebe pravicové a národovecké. Bez Boha totiž nelze dělat nic – mělo by být naším heslem.

Slováci mají v průměru silnější pouto a cítění se svým národem než Češi – a přesto se nepodařilo v referendu zvítězit! Nevím kolik procent, ale zcela jistě velké procento Slováků-národovců k referendu nešlo. Podobně jako ti Slováci, kteří se zaštiťují vírou v Boha, ale k referendu nešli. Protože se na současnost nedívají prizmatem víry v Boha, morálky a přirozeného řádu, svou abstinencí referenda víru zradili, zradili Ježíše Krista! Masová neúčast u referenda také odkryla, že na Slovensku – a podobně i v Polsku – s vírou v Boha to není takové, jak by si mnozí zpravodajci přáli, aby bylo. Tak například politická strana hejtmana (župana) M. Kotleby, která vloni cosi znamenala, ve volbách neoslovovala svoje voliče skrze víru v Boha, nýbrž její hlavní důraz byl kladen na cikánskou otázku a otázku sociální, na stálé zbídačování slovenského lidu. Značná část ve straně, která se nutně zvnějšku jeví jako kdysi u nás strana doktora Sládka, byli a jsou tzv. ateisté. Mnoho lidí zmátlo vypůjčení si jistých grimas a taky pozdravu kdysi Ľudové strany, ale v podání Kotlebovců to bylo a je bezobsažné divadelní gesto a tlachání. O ostatních politických stranách ani nemluvě. Slováci teprve hledají – tak jako Češi – skutečnou národní a konzervativní stranu.

Slováci ve svém snažení mají oproti nám, Čechům, obrovskou výhodu: mohou totiž navazovat na svůj Slovenský stát, na jeho sociální a politickou ideu. Češi musejí stavět na zelené louce. V Čechách je nutné založit moderní politickou konzervativní stranu, která se ovšem neopičí po stranách z první republiky, ani názvem, ani obsahově, která odmítá liberalismus. První republika vznikla skoro před sto lety, a její existenci už nikdo nepamatuje. Co na první republice bylo zdrávo a co se dodneška glorifikuje a nám předhazuje jako za příklad, např. mravnost lidí, jejich vysoká vzdělanost, jejich poctivost, družnost, kvalita práce, jež se odrazila na tvrdé měně apod., tak to jsou hodnoty a vlastnosti lidí, kteří se ale narodili, získali vzdělání a výchovu v časech blahého Rakouska. A tito lidé první republiku zakládali. Sionistický liberální systém Masarykovsko-benešovské první republiky po celou dobu její existence všechny takové a podobné vlastnosti z lidí postupně eliminoval. Bez nadsázky lze konstatovat, že první republika byla nástupem bolševické totality. A už generace, které se narodily v první republice, více než dostatečně svou zvrhlost dokázaly po válce: zřizováním koncentračních táborů pro své vlastní lidi, své sousedy, mučírnami tajných vězení, z Československa udělaly jeden velký koncentrák. První republika se tenkrát okolním národům jevila jako komedie, ba fraška, a nakonec všechno prohrála; a navíc prohrála zbaběle – v tom je tragédie nejen jejího konce, ale celé její existence.

Na Slovensku není ale všem dnům konec; jsou zde zdravé národní síly, jež si dostatečně uvědomují hlubokou morální devastaci zanechanou v národu po komunistech, prohlubující se dále v současné sionistické liberální lžidemokracii, a chtějí s tím něco dělat. Za všechny bych jmenoval sdružení www.nss.sk Nové slobodné Slovensko. Jejich programem a snahou je navázat na ideu Slovenského státu a postupně odstraňovat lety přetrženou kontinuitu se skutečně slovenským národním cítěním pod heslem: Bůh – vlast – národ! Bojovat proti nemorálnosti, laxnosti společnosti a také proti všem negativním jevům liberální demokracie. Program NSS je program na desetiletí, je to program pro XXI. století. Přeji jim úspěch.

Ladislav Malý, KSH, Praha, únor, 2015
zdroj: narodnisjednoceni.cz