V politických volbách se nerozhoduje mezi dobrem a zlem

Předkládáme našim čtenářům velice zajímavý komentář z české sekce RadioVaticana.cz. Autor uvažuje o volbách v současné lžidemokracii a je tudíž pro naši současnost vysoce aktuální. Zejména slova amerického presidenta J.F.Kenneyho by mnohým měla otevřít oči.

Demokratické volby nejsou výběrem mezi dobrem a zlem nebo pravdou a lží. Jsou něčím úplně jiným. Jsou masovým profánním rituálem, jehož význam nespočívá ani tak v možnosti lidí chopit se účasti na rozhodování o konkrétních ekonomických a sociálních krocích, které se jich týkají, jako spíše v možnosti dosáhnout dojmu, že tomu tak je. Je to ovšem jiný druh pocitu účasti na vládě než jaký mohl člověk zakoušet ve středověku, kdy onu sympatii s vládnoucím panovníkem mohla sytit pouze pravda křesťanské víry v Boha vládnoucího světu skrze tajemství prozřetelnosti. Moderní účast na vládě má hlavně psychologický rozměr, třebaže víra přitom rozhodně nemusí zůstávat stranou. Pro nemalou část lidí navíc po volbách nastupuje potřeba vyrovnat se s faktem, který nemá nic společného s racionálně podpořenou náboženskou vírou, nýbrž má povahu téměř živočišnou. Je to početní většina, která se stále více stává kritériem přístupu člověka k realitě, a to nezřídka nejenom té politické.

Patrně v každém demokratickém státě je zkušenost voliče stejná. Po volbách prší zákony a v domácí i zahraniční politice se dějí věci, které voličům ani na mysl nepřišly, natož aby s nimi souhlasili. Pokud jde o kvalitu těchto povolebních pocitů, nepřináší obyčejně žádnou změnu ani možnost volit příště jinak. To ovšem člověka nutně vede buď k frustraci a rezignaci anebo k většímu zapojení se do politiky a usilovnějšímu budování politické většiny cestou mediální tvorby sympatií. Obojí však ponechává stranou zásadní hledisko transcendentního smyslu lidského života, tedy Pravdy, z níž vírou člověk čerpá svobodu.

Demokracie mu nabízí jen amputovanou svobodu. Skutečnou svobodu totiž dává jedině Bůh Stvořitel a to bez ohledu na politické zřízení, ve kterém člověk žije. Právě svoboda je však terén, kde se odehrává drama dějin spásy. A největším pokušením demokracie zakládané stále více na náboženském a morálním relativismu je gnostická iluze vykoupení lidského rodu vlastními silami. Ta je člověku nabízena v měřítku stále globálnějším jako náhradní varianta Kristova vykoupení. Ekonomie spásy je nahrazována ekonomií a společenství víry pouhou politikou.

Tyto rádoby samospasitelné discipliny lidského pokroku – ekonomie a politika – přitom zůstávají značně neprůhlednými a to jak v totalitním, tak v demokratickém zřízení, jak se lze snadno přesvědčit. I v demokracii je obtížné dohledat relevantní informace, týkající se konkrétního fungování měnového a bankovního systému a státního dluhu, a namísto toho je k dispozici jen informační šum, z něhož může běžný občan pochopit jen tolik, že nerozumí ničemu, přičemž může jen věřit, že odpovědi na tyto a podobné otázky znají usmívající se političtí představitelé. Jejich mlčení pak ovšem musí vnímat jako onu příslovečnou z nouze ctnost anebo jako zasvěcené tajnůstkářství. Ve středověku byli padělatelé peněz trestáni panovníkem, který měl výhradní právo na ražení peněz. Technický pokrok však vnesl změny také do této oblasti. Zakladatel největší světové bankovní dynastie řekl již v 18. století: „Dejte mi moc emitovat peníze a nebude mě zajímat, kdo tvoří zákony“ (Mayer Amschel Rothschild). Nelze však říci, že by se pak on a jeho následovníci nezajímali o obsahy zákonů, které legalizují bankovní a měnové operace nápadně připomínající podvodné praktiky.

Komplikovanost a neprůhlednost těchto procesů, s nimiž je dnešní člověk neustále konfrontován, stále naléhavěji nabízí ono demokracií stíněné východisko, kterým je křesťanská víra. Jedině v její perspektivě může člověk čelit tomu, co později zavražděný americký prezident, John Fitzgerald Kennedy označil „za monolitickou a nelítostnou konspiraci, založenou zejména na tajných ujednáních a prostředcích… Je to systém, který investoval značné materiální a lidské zdroje k vytvoření vysoce efektivního mechanismu, který uskutečňuje provázané vojenské, diplomatické, špionážní, ekonomické, vědecké a politické operace, jež nejsou zveřejňovány, nýbrž utajovány; omyly se neobjevují v titulcích, ale jsou ukrývány. Jeho odpůrci nejsou chváleni, nýbrž umlčováni. Žádné výdaje nejsou doloženy, žádná záhada není vyjevena. Právě proto aténský zákonodárce Solón stanovil, že vyhýbání se konfrontaci je pro každého občana zločin. Samotné slovo utajení bylo zapovězeno.. Žádám tedy každého vydavatele, každého redaktora a každého novináře tohoto národa, aby přehodnotili své vlastní standardy a prohlédli podstatu nebezpečí, které hrozí naší zemi…“ (21. dubna 1961) Tato slova prezidenta Kennedyho jsou zatím poslední, kterými státník oficiálně denuncoval konspiraci ve vlastní zemi. A jistě není bez zajímavosti se nad nimi zamyslet.

Milan Glaser

Prebraté zo stránok Národního sjednocení